Rubínka a podzimní čas

Babí léto odvál sobotní vítr a s ním přišel do našich končin podzim.

Rána jsou chladná a večery studené. Začíná mrznout.

Na nebi již delší dobu na zem shlíží zimní souhvězdí Orion a ten do naší krajiny přivedl podzimně-zimní náladu.

Listí se tiše snáší na zem a toto je pro vílu Rubínku okamžik, kdy i ona se musí před zimou schovat do tepla a zde počkat na jarní sluníčko.

Tak tedy, milá naše vodní vílo Rubínko, spi svůj krásný zimní sen a těšíme se opět na shledání s příletem ptáků z jižních krajin.

 

haló, haló - zveme vás do světa fantazie s tematikou VODY a VODNÍKŮ

- a VODNÍCH VÍL

Nové téma pro čtoucí rodiny regionu Blansko spojené s vodou a vším, co k vodě patří.  Můžeme psát, kreslit, malovat, číst a chodit krajinou a objevovat. CO? všechno. A tom je tento projekt. Pomoci by mohla i vodnická mapa, která se nachází nííííže.

Více na: 

https://www.kulturaboskovice.cz/knihovna/projekty-na-podporu-ctenarstvi/voda-vodnici/voda-vodnici

Obecní knihovna Obora se také připojuje k vodnímu-vodnickému tématu a projektu, který vyhlásila Knihovna Boskovice:

vodnická mapa 

A - je  tu pomocník pro orientaci v krajině Blanenska, když se vydáš/vydáte za vodníky, vílami anebo jen tak:
 

o vodní víle Rubínce

Děti, 

jistě víte, že na naší planetě Zemi jsou úžasné světy. Zelené, modré, barevné květinami na loukách i zahradách, některé světy jsou v oblacích, jiné pod vodou nebo ve skalách vysokých hor.

Ale příběh, který bych vám dnes chtěla povědět a vyprávět, je z vodní říše i království lesa, jižní divoké džungle, pralesa.

V tom zeleném pralese je velké teplo, vlhko a ozývají se zvuky, které v našich lesích neznáme. Žijí tu papoušci, tukani, opice, krásní velcí motýli, podivuhodní živočichové, které většinou obdivujeme v ZOO. Kvetou zde orchideje, rostliny, které nazýváme exotické. Občas je najdeme namalované na poštovních známkách. Ale zpátky do džungle.

A je to zde – jednoho dne se tito obyvatelé pralesa konečně dočkali vytouženého deště. Začalo hustě pršet a nepřestávalo. Všichni se napili dosytnosti a schovali se do skrýší. Začalo období dešťů.

Voda z nebe padala na zem, tam se vsakovala do půdy. Kapky, které se do země nedostaly, běžely potoky z kopce do řeky a do moře. A mnoho z nich se stalo vodní parou a stoupaly v podobě mlhy vzhůru k nebi. Zde se z nich stala oblaka. Zafoukal vítr a ta oblaka nesl krajinou daleko předaleko.

I stalo se, že oblaka se spojila s dalšími mraky a větrem byla nesena přes moře, oceán, hory, údolí, doputovala až k vysokým Alpám, přes velkou řeku Dunaj, až k nám na Moravu.

Bylo pozdní jaro, i zde všichni tvorové čekali na vodu. A dočkali se. Vítr přivál mračna z daleka a – spustil se také déšť. VODA se valila krajinou a údolím řeky Svitavy. Zvířata již měla své mladé, i ptáci vyseděli svá letošní mláďata a ta se potřebovala napít. Let k vodě by sama ale ještě nezvládla.  

 

Obora je vesnička na kopci, nemáme zde žádný rybník ani potůček. A tak zvířata chodí pít a hasit žízeň do řeky Svitavy pod kopec.

I přihodilo se, že ptačí máma sýkorka se napila vody ze Svitavy, ano, právě té vody, která dříve vystoupala z jižního pralesa do nebe. Do zobáčku nabrala čistou vodu pro své mládě. Malou modrozelenou sýkorku.

Máma sýkorka rychle letěla k hnízdu v Oboře, do hnízda ukrytého na vysoké borovici. Rychle, rychle dát pít svému nejmenšímu mláděti.

A jedna kapka ze zobáčku – padá dolů na studnu s modrým táhlem, určitě jste ji už u nás viděli, viďte.

Ta jediná kapka, řekla bych, že byla kouzelná. Kapka dopadla na modré táhlo u studny. Její dopadnutí zazvonilo. CINK.

 

To zazvonění probudilo ze zakletí vodní vílu Rubínku, která spala ve studni. Ta malá malinká kapka z dalekého pralesa prolomila ZAKLETÍ, které na vílu snesla zvířata.

Toto se stalo v době, kdy zde kolem Obory ještě nežili lidé. Krajina byla pustá a zarostlá keři, šlahouny ostružin a divokých malin. Ale byla tu studánka, ve které bydlela víla Rubínka. Naše víla.

 

Jednoho dne kdysi dávno víla nedala napít žíznivým zvířatům a ptákům. Zvířátka byla z toho smutná, že je víla taková lakotná a nepřející.  Pak se na ni ale velmi rozzlobila. A uspořádala ptačí a zvířecí sněm.

Tak se stalo, že vodní víla ztratila všechna svá kouzla a moc na udržení vody ve studánce.

 

Studánku lemovaly kamenné oblázky se zeleným mechem a kapradím, nad studánkou se klenuly koruny stromů a keřů, jeřabin a černého bezu. Zakletá víla Rubínka mezi kameny usnula.

Ze studánky v lese se za hodně let stala studna s modrým táhlem, tak, jak ji známe dnes.

Víla Rubínka stále spala a spala. Dlouho, předlouho trval její spánek.

Do té doby, než ji probudila kouzelná KAPKA z oblaku z jižního pralesa.

Časy se mění. Změnila se i víla Rubínka, která bydlí nedaleko křížku na začátku vesnice od Lhoty Rapotiny, v místě, kde místní říkají U Krba.

Víla zde hlídá vodu ve studni s modrým táhlem, kterou zde postavili lidé a čerpali z ní vodu v časech letního sucha.

Víla vodu nabídne pocestnému, který o ni hezky požádá. Má vodu pro všechny, kteří si jí ochladí zpocené čelo nebo si v ní umyjí ruce a osvěží se.

 

Každá studánka, každý pramínek vody, každá studna má svou ochránkyni, vodní vílu. Věděli jste to?

A pokud zrovna v ní víla nebydlí, tak určitě je studánka, pramínek vody domovem žabky.

 

Za měsíčního úplňku a s obláčky kolem Měsíce jako pírka kropenaté slepičky si víla češe své dlouhé vlasy, zpívá tichým hláskem a čistí vodu. Je to tajemný svět. Skutečnost nebo pohádka? Kdo ví?

 

Já ji ale slyšela.

 
 
 
 

to jsem já, vodní víla Rubínka z Obory